Taktika snadno zaparkovat u města a projet ho krásně na kole v Basileji pohořela na všech čarách. Zaprvé se tu nedá nikde zaparkovat, buď jsou tu modré zóny, kde se nedá koupit lístek, nebo parkovací domy, kam se s držákem na kola nevejdu. Po hodině křižování periferiemi, hledání a doptávání odjíždíme ještě dál, což znamenalo do Francie. Zde zaparkujeme v pohodě, zadávám do mapy bod kvůli snadnému návratu a vyrážíme přes hraniční přechod zpátky do Basileje.
Chvíli jedeme na kolech, ale na nábřeží davy lidí skokem houstnou a je nutno kola vésti. Probíhá tu nějaká oslava místního fotbalového klubu. Prodíráme se davem, ale z nábřeží se nedá nikam uhnout. Pak končí dav v červonomodrých dresech a začíná dav jiný. Takže z projížďky na kolech se stává jejich tlačení davem. Nic moc...
Ke všemu ještě zjišťujeme, že nám nefungují data, tím pádem nemáme mapu, ani cestu, ani uložený parkovací bod. Po hodině kličkování basilejskými ulicemi zpáteční směr opravdu jen nahrubo tušíme.
Tak jsme si koupili kopeček hnusné pistáciové zmrzliny a kolem nejčervenější radnice na světě tlačíme kola zpět. Bohužel se nábřežím nedá přes fotbalové fanoušky protlačit, tak musíme jinudy a tím pádem ztrácíme pachovou stopu a zbývá nám jen určování světových stran podle lišejníků.
Nakonec jsme k autu trefili, ale francouzsko-švýcarskou hranici přitom během půldne překročili celkem 6x. Kdyby se ještě razítkovaly pasy, tak si po dnešku musíme jít pro nové.
Žádné komentáře:
Okomentovat