Bergheim

Poslední zastávka dnešního dne. Taky dost slušnej oddíl. Pěkné ze země i ze vzduchu.

Která je v zemi zdejší nejkrásnější...?

Otázka nemíří na Sněhurku, královnu či jinou děvu, ale na místní historické vesničky či městečka. Po včerejším Éguisheimu, který byl někde označován za nejkrásnější, dnes míříme do Riquewihru, Ribeauwillé a Bergheimu, které jsou za nejkrásnější vydávána zase jinde. Alespoň ta první dvě. No fakt nevíme, kdo je vítězem. Asi Éguisheim, protože jeho soustředné uličky mají neopakovatelnou atmosféru a celé historické jádro je zcela vyplněno hrázděnými domečky a nic tak neruší až kýčovitý vzhled.

Mimochodem, hrázděné domky byly dříve omítnuté. Pozná se to podle záseků na dnes viditelných trámech. Hezky jsem na dané téma pokecal s AI. Vyžvanila, co jsem tušil - jednak se dřevěná konstrukce schovávala z prestižních důvodu, bohatí měli své domy kamenné, ostatní skrývali jejich levnější podstatu. A pak tu byl i důvod praktický - omítnuté domy lépe odolávaly požárům. Obecní vyhlášky prý leckde omítnutí dřevěných domků výslovně vyžadovaly. Až na přelomu 19. a 20. století se začaly z romantických důvodů trámy obnažovat, aby se ukázalo, že jsou domy staré.

Škoda, že u nás doma až moc dlouho naopak panovala doba socialistického antiromantismu, kdy se vším starým bylo třeba skoncovat a s masově povinným nadšením vzhlížet k novým lepším zítřkům.

Srážka s orlem

Rádio Jerevan hlásí, že při ranní jízdě za FTF jsme se srazili čelně s letícím orlem.

Jen to nebylo úplně časné ráno, ale skoro poledne, nebylo to při jízdě na FTF, ale při návratu z něj, a nebyl to orel, ale káně.

Zbytek ale platí. Káně sedělo na zemi vpravo vedle cesty a chvíli před naším průjezdem se rozhodlo vzlétnout. Naší půlku silnice přeletělo ještě kus před námi, ale v protisměru jelo taky auto. Dravec nestihnul zvednout let a narazil z boku do dveří protijedoucího vozu. Od nich se odrazil zpět přímo proti nám, stále 30 cm nad zemí. Brzdy kvílely, ale akce byla moc rychlá a na pár metrech. Káně se snažilo zvednout let nad čumák našeho auta, ale podařilo se mu to jen napůl. Kapota ho jedním nárazem nadzvedla a ještě vzal druhým hranu předního skla a střechy.

Orel letěl dál. My zkontrolovali auto, ale zbyly na něm jen světlé prachové otisky. Asi už se dlouho nekoupal a nemyl šamponem...

Tři hrady

Ve Wintzenheimu jsme se rozhodli, že bylo dosti vinařských nížin a že to zpátky vezmeme trochu přes kopečky a okoukneme trojici hradů nad Eguisheimem.

Počátek byl údolím, až pak se cesta začala zvedat do kopců. Nebyl to kdovíjaký krpál, ale 10 km vytrvale do kopce ve 30 stupních Celsia taky dalo zabrat.

Odměnou bylo trojhradí Dagsbourg, Wahlenbourg, Weckmund, které je třemi hrady jen díky skutečnosti, že kdysi patřila každá část jinému majiteli. Jinak jde spíše o hrad jeden, protože všechny zbytky jsou na jednom místě. Ale zbytky jsou to celkem impozantní a klasicky vyvedeny z místního hnědočerveného pískovce.

Na hradech zrovna probíhala rekonstrukce, kterou prováděl jeden jediný francouzský zedníček-střízlíček s jedním malým kolečkem a jednou zednickou lžící. Nepoměr k obrovitým donjonům už nemohl být větší.

Éguisheim

Francouzi prý považují Éguisheim za nejhezčí městečko Alsaska. Zjevně nejsou žádní blbci a vědí co říkají. Tenhle klenot plný do kruhu uspořádaných hrázděných domů a domečků hravě strčí do kapsy proláklý Colmar. Zajímavostí je dvojprstenec uzounkých uliček kolem bývalých hradeb, kde jsou ty nejmenší domečky jeden vedle druhého. Dvojitý prstenec je ale pravidelně propojený úzkými mezerkami mezi domky, což bylo zřejmě záměrem, ale důvod je nám zatím utajen.

P. S., aneb AI ví vše:

Tyto úzké, přibližně půlmetrové mezery mezi středověkými hrázděnými domky v alsaském Éguisheimu (a obecně v tradiční alsaské architektuře) se v místním nářečí nazývají Schlupf. Sloužily především ke třem zásadním účelům:

• Protipožární ochrana (hlavní funkce): Volný prostor fungoval jako primitivní, ale účinná protipožární bariéra (tzv. coupe-feu). Pokud v jednom z dřevěných, slaměnou hlínou vymazaných domů vypukl požár, tato proluka bránila přímému a okamžitému přenosu plamenů na sousední stavbu.
• Ochrana proti vlhkosti a hnilobě: Hrázděné domy (Fachwerk) postavené ze dřeva a hlíny potřebovaly neustále „dýchat“. Mezera umožňovala volné proudění vzduchu a rychlé vysychání stěn po dešti, což chránilo nosné dřevěné trámy před hnilobou a plísněmi.
• Odtok dešťové vody: Úzké uličky sloužily také jako přirozený svod pro dešťovou vodu ze střech, která tak stékala mimo obytné prostory domů.

Když se vynadíváme donasyta, pokračujeme vinicemi do Wettolsheimu a Wintzenheimu.

Bleší trh v Colmaru

Dnes byl den oprav řetězu kola. V naší známé cykloopravně v Guebwilleru otevírali v deset a nebýt toho, že jsem v kapse kalhot na ubytování nechal klíče od zámku, mohli jsme tam být i načas. Takhle se ručička hodin posunula k jedenáctce a my začali rychle hledat místo na zaparkování, protože ve dvanáct zavírali.

Hledání bylo dlouhé a kolo jsme nakonec tlačili docela zdaleka. Do zavíračky zbývala třičtvrtě hodina, ale naneštěstí do zavíračky v úterý, protože v pondělí, jako dnes, měli úplně normálně úplně zavřeno.

Pádíme s kolem zpět a horečně hledáme servisní alternativu. V Colmaru jsou asi tři, tak nasedame do auta a rychle, občas v protisměru, míříme do opravny s poetickým názvem Vélo Docteurs, co taky zavírá ve dvanáct.

Název byl poetický, servisní technik o dost méně. Vypadal, že kolo vidí poprvé v životě a vůbec ho nebaví něco takového opravovat. Líně obhlídnul situaci, spočítal kolečka v kazetě a pravil, že takový řetěz nemá. Asi místní doktoři léčí jen rýmu a chřipku a angína už je pro ně nemoc nevyléčitelná.

Naštěstí měla Yveta v ubrousku to přetržené dítě, sebrané z prachu cesty na Grand Ballon, a podařilo se mi flegmatického doktora přesvědčit, že ho zkusí naspojkovat. Měl to po čtvrthodině otálení nakonec za dvě minuty, což při ceně opravy 4,40 € vychází na hodinovou sazbu 132,- €. Ale sláva, opraveno bylo a Yvety elektrokolo se tak zase stalo jízdním kolem a ne trakařem.

A mohlo se jet prozkoumat historický Colmar a pak ještě pár vinařských vesniček v podhůří Vogéz. Zvláštní druh historie na nás dýchl na bleším trhu kolem colmarského kostela svatého Martina. Byl to bleší trh ve francouzském stylu - žádné plastové cetky, jen samé kvalitní a zajímavé kousky. Dokonce jsme zakoupili jednu smaltovanou ceduli a měděný kotlík a obtěžkali jimi cyklistický batůžek.

Grand Ballon

Kdysi kdesi jsme šli trek na Grand Benárd, dnes na Grand Ballon. Ale nebyl to trek, jen pohodová jízda vrcholovou silničkou na kolech. Až tak pohodová, že nedostatečná. Tak jsme se rozhodli pokračovat zpod Grand Ballonu po kamenitých cyklostezkách po okolních horách a zpátky kolem jezera Lac du Ballon.

Stezka se příjemně vinula pastvinami, babí léto hřálo a výhledy se otevíraly všemi směry. Prostě pohoda. Pohoda, kterou přerušil až Yvety přerušený řetěz. Nemaje nýtovačky a ani jednoho dílku řetězu, co se ztratil v prachu cesty, museli jsme se otočit zpátky a pokorně se vrátit pěšky. Protože bez řetězu je vám celá elektro výbava kola na dvě věci...

Abychom nevyšli tak zkrátka, vyšlapali jsme alespoň pěšky na samotný vrcholek nejvyšší hory Vogéz, trochu si poskákali a pochodem cestičkami lemovanými červenajícím se borůvčím vzdali hold babímu letu na horách...

Na cestě Francie-Švýcarsko-Francie-Švýcarsko-Francie-Švýcarsko-Francie

Taktika snadno zaparkovat u města a projet ho krásně na kole v Basileji pohořela na všech čarách. Zaprvé se tu nedá nikde zaparkovat, buď jsou tu modré zóny, kde se nedá koupit lístek, nebo parkovací domy, kam se s držákem na kola nevejdu. Po hodině křižování periferiemi,  hledání a doptávání odjíždíme ještě dál, což znamenalo do Francie. Zde zaparkujeme v pohodě, zadávám do mapy bod kvůli snadnému návratu a vyrážíme přes hraniční přechod zpátky do Basileje.

Chvíli jedeme na kolech, ale na nábřeží davy lidí skokem houstnou a je nutno kola vésti. Probíhá tu nějaká oslava místního fotbalového klubu. Prodíráme se davem, ale z nábřeží se nedá nikam uhnout. Pak končí dav v červonomodrých dresech a začíná dav jiný. Takže z projížďky na kolech se stává jejich tlačení davem. Nic moc...

Ke všemu ještě zjišťujeme, že nám nefungují data, tím pádem nemáme mapu, ani cestu, ani uložený parkovací bod. Po hodině kličkování basilejskými ulicemi zpáteční směr opravdu jen nahrubo tušíme.

Tak jsme si koupili kopeček hnusné pistáciové zmrzliny a kolem nejčervenější radnice na světě tlačíme kola zpět. Bohužel se nábřežím nedá přes fotbalové fanoušky protlačit, tak musíme jinudy a tím pádem ztrácíme pachovou stopu a zbývá nám jen určování světových stran podle lišejníků.

Nakonec jsme k autu trefili, ale francouzsko-švýcarskou hranici přitom během půldne překročili celkem 6x. Kdyby se ještě razítkovaly pasy, tak si po dnešku musíme jít pro nové.