Abychom nezapomněli, že nejen historií živ je člověk. V Mylhúzách dáváme malé občerstvení u hlavního náměstí pojmenovaného po znovusjednocování. Pekárna či bistro Poulaillon nabízí dorty, sladkosti, obložené bagety a sendviče. Vrcholem blaženosti z námi zakoupených kousků byla bageta s kozím sýrem, rukolou a vlašskými ořechy, čerstvě zapečená v troubě a croissant plněný pistáciovým krémem.
Dnes kombinujeme auto a kola. Je to naše oblíbená taktika. Přiblížíme se k nějakému pamětihodnému městu a pak ho zbrázdíme křížem krážem koly. Snadno se tak parkuje někde na periferii a snadno a bez námahy se stihnou všechny krásy.
Taktika je to výborná, mnohokrát osvědčená a v Radúziných Mylhúzách fungovala skvěle. Tedy snad až na jednu jednosměrnou uličku, kde se nás jakýsi automobilista malinko snažil s hlasitým troubením s kol srazit, bo se mu zdálo, že zrovna v této jednosměrce kola nemají povolenu jízdu v protisměru, jako na 95% zdejších ostatních. Možná měl pravdu, ale sděloval nám ji obzvláště agresivním způsobem.
První den míříme do kláštera Murbach, hnedka vedle původního ubytovacího zařízení. Odjezd byl trochu opožděn, protože Yvety přední pneumatika byla jak bačkora a pumpičky nasávací otvor ucpal brouček. Při mé snaze pumpičku rozebrat a broučka vyhnat vyskočil na štěrkovou parkovací plochu plastový díleček velikosti malý, ale důležitosti velký. Takže jsme klečeli na štěrku a usilovně ho hledali. Za chvíli nám šli pomoci vedle snídající němečtí sousedi A tak jsme byli čtyři klečící hledači černého plastového čudlíku v černém štěrku. Klečení trvalo asi 10 minut a pak ho soused našel. Nicméně k výraznému nafouknutí bačkory nedošlo.
Teď přeskočím asi hodinu děje, protože tu vylíčí Yveta na svém Facebooku. Dramatické to každopádně bylo. Ale po několika hysterických scénkách, výměně kol, zabloudění kola s mapou (ale bez osoby, která by na mapu koukala) a ještě jednom hledání čudlíku v prachu cesty (jiného, ten první jsem pečlivě hlídal, ale konstruktéři naší pumpičky zjevně pečlivě osnovali dramatické rodinné situace a umístili do ní i volně vypadávající hřídelku 15x2 mm, která měla na funkci rostlináře ještě větší vliv, než černý čudlík, a v prachu cesty a suché trávě se hledala ještě o poznání hůře, než plastový kolega), se nakonec mohlo v cestě pokračovat.
Klášter byl majestátní. Nikde nikdo, ale při vstupu se spustil tlumený zpěv mnichů a kostelní loď se nasvítila. K tomu sluneční paprsky kreslily svou část obrazu přes temně červené vitráže. Kristus a jeho svítící krev na podlaze...
Když jsme vybalili a dosyta se pokochali krásou ubytování, nezbylo než vyrazit do vedlejší vesnice do místního Coopu koupit kus žvance. Nemáme velké nároky, jen nějaké pečivo k večeři a na snídani, láhev vína a nějaký ten sýr. Supermarket z parkoviště nevypadal zrovna výstavně, ale na malé nároky stačit bude.
Pak jsme vstoupili dovnitř a po celou dobu nákupu nezavřeli pusu. Ne, byli jsme zticha, ale měli vyvalený držky z neuvěřitelné pestrosti místní nabídky. Jako čekali jsme, že vína a sýrů budou mít víc druhů, než u nás, ale že budou mít úplně od všeho zboží tak 10x víc, to nás "trochu" překvapilo. Zvláště u vesnického Coopu...
Vzpomněl jsem si na svou návštěvu Leningradu v osmdesátých letech a místní obchod "Ovoce - zelenina", kde měli jen a pouze hlávky zelí. Ani cibuli, ani brambory. Jen zelí a nic jiného. Takže naše supermarkety mi připadají přesně na půli cesty mezi tím ruským obchodem a vesnickou filiálkou Super U v alsaském Fessenheimu s dvěma tisíci třista čtyřiceti pěti obyvateli.
Yveta našla chvíli před odjezdem krásné ubytování. Tak jsme to původní zrušili a zamluvili dvoupodlažní apartmán Apolline ve vesničce Munchhouse.
Skutečnost předčila už tak lákavé fotky na webu Airbnb. Luxusně zrekonstruovaný hrázděný domek s velkým pokojem, ložnicí v patře, dvěma koupelnami, krásnou terasou a se saunou ve sklepě. Takze vlastne třípodlažní. Vše zářící novotou, protože se pronajímá od letoška. Luxus nad luxusy...
Jedeme do kraje vína, sýrů a jiných gastronomických zážitků. Tak nutně občas zdokumentujeme obsah talíře (modří vědí).
První talíř je spíše talířek. V pekařství v Rastattu, kde jsme zastavili cestou na jih, měli úžasné koláče. Kirsche-käse, Mohn-käse, Zwetschkenkuchen...
Zastávku směrem do Alsaska nám doporučila AI. Řekli jsme jí o tip na historické město kolem půli cesty a vypadl z toho hned na první dobrou Rothenburg nad Doubravou.
A vypadl moc dobře. Historie hrázděných domů a městských hradeb jak vystřižená. K tomu připočtete krásné baboletní podvečerní počasí a úžasné ubytování ve starém mlýně pod městem a máte obraz skoro úplný. Jo a ještě varhanní koncert v místním kostele a skvělou večeři v historickém centru.
